Poslední příspěvek jsem napsala až skoro po dvou letech. Nešlo to dřív. Tohle zvíře mi dalo za rok života takové lekce a tolik lásky, že na něj nejde zapomenout.

Srpen 2013

8. srpna jsme oslavili rok, co je u nás. Byl to taky poslední den, kdy jsme spolu byli.

Večer se Quipovi otočil žaludek. Jeli jsme okamžitě na veterinu, já s ním na zadním sedadle, abych ho objímala a nebyl tam sám. Semtam kňoural bolestí. Bohužel, vzhledem k jeho věku a míře otočení žaludku (odnesla to i slezina) nebyla moc velká naděje. Lékařka ji odhadla tak na 20%. Požádala jsem ji o chvíli soukromí. Quip ležel na vyšetřovacím stole, kde mu dělali rentgen, měl v tlapce kapačku a už začala účinkovat injekce analgetik, pomocí jehly mu vypustili přes břišní stěnu vzduch, takže ho zrovna noc moc netrápilo. Sundala jsem mu náhubek a zeptala se, jestli chce abych bojovala. Že tu operaci můžeme udělat a budu ho pak vypiplávat. Pes nic. Nebo … že pokud chce, nechám ho jít. Za duhový most. Že budu s ním, nebude ho nic bolet a budu ho držet za tlapku. V tu chvíli otevřel tlamičku, vyplazil jazyk, začal funět a olíznul mi obličej. V tu chvíli jsem si byla jistá tím, že mi rozumněl a sám si vybral. Že mu to stačilo. Že ten rok byl fajn a už půjde dál….

Zavolala jsem lékařku, objala ho a dala mu pusu na ucho. Po první injekci (té na uspání) mu rovmou přestalo tlouct srdce. Řekla jsem to doktorce, tak si ho poslechla a řekla, že už je pryč. Že by tu operaci nezvládl a že je lepší že jsem byla s ním. Bylo půl druhé ráno 9. srpna. Do roka a do dne, Lomikare?

Odvezli jsme ho do Brna do psího krematoria. Za týden nám přišla urnička s popelem. Rozloučení proběhlo v Hostivařském lesoparku v Praze.

Červen

Konečně jsem mohla začít zase řídit, už jsem byla bez ortézy jen s kineziotapem, tak jsem vyrazila na Vlčáry. Quip sice stále mívá náhubek, ale nechala jsem ho celou dobu na couračce, ať si dělá co chce. Čuchal si tam sám, semtam se schoval ve stínu u budky, a mile mě překvapil když do něj v zápalu honičky vrazili nějací chlupatí výrostci. Štěknul, jakoby se ohnal, ale na místě, ani se moc nenamáhal natáhnout pořádně krk. Skoro jsem si říkala, že by to zvládnul i bez náhubku. Jeho ohánění se totiž obecně omezilo na délku jednoho psího krku. Kam dosáhne, to řeší, ale neudělá ani krok navíc.

Už je teplo a bolavé klouby se uklidnily, tak jsme mohli vysadit Meloxicam, a spíš jsem zůstala u přírodnějších produktů – ostropestřec a kapičky z Energy.

Ale aby nebylo vše tak přijemné, kousnul do Zbyňka. Já to tedy beru jen jako poloviční útok, ale hezké to nebylo. Prostě si tak spím a probudí mě Zbyňkovo „AU!“. Jeho naopak probudila ostrá bolest na chodidle. Pak jsem jen slyšela štěknutí, zavrčení a ve tmě klusajícího Quipa, jak mizí do boudy. Co se doopravdy stalo nezjistíme, ale myslím že moje teorie nebude moc daleko od pravdy. Quip spal vedle Zbyňkovy postele, spíš u nohou. Zbyněk občas ze spaní kopne nohou, a občas ji vystrčí ven z postele. Asi se stalo obojí, a to nad Quipovou hlavou. Zmateně štěknul, kousnul a utekl. Škody: pohmožděné klouby na prstech pravé nohy, dírka zespodu na polštářku malíčku, odřená kůže na několika prstech. Pár dní se to muselo čistit, Zbyněk pajdal, ale zahojilo se to. Říká teda, že i po roce ho ty nahlodnuté prsty semtam brní. Tehdy to bylo fakt nahnuté. Poté, co mě Zbyněk vezl podruhé za dva dny na chirurgii, dal ultimátum: Ještě jednou někoho kousne, a jde z domu. A teď to bylo … no ukecala jsem to, že to bylo tak napůl, protože to bylo potmě a pes spal, že jinak se už opravdu ovládá a kontroluje. Jen už nesměl do ložnice v noci, riziko nebudeme opakovat.

S klienty na Jezerce

Začaly horka a mě se nechtělo nechávat Quipa v horkém paneláku, když jdu do ordinace s Kubíkem. Moji psychoterapeutickou ordinaci totiž mám v suterénu, okna v úrovni chodníku a je fakt, že je tam nádherně chladno i v nechutných horkách. Trochu jsem se bála, jak to bude zvládat, ale risknula jsem to. Samozřejmě byl strašný problém s „klouzající“ podlahou. Podle něj klouže vše co není tráva, asfalt nebo koberec. Jakmile si vylezl na pelech a všimnul si, že je tu snesitelná teplota, byl spokojený. Krásný byl, když přicházeli klienti. Stojí si na pelechu, poskakuje na místě a poštěkává. Ala takovým tím „Pojď sem, chci si tě očuchat a nechat se podrbat!“. Jedna slečna k němu rovnou zamířila. Byl ok, tak jsem nezasahovala a nechala ji pomazlit se s tím „nádherným medvídkem“, jak mu řekla. Pak se ptala, koho to zase hlídám a já na to, že to je ten můj Quip, co trochu zlobí. Nechtěla mi věřit. Další důkaz, že když se k němu lidi chovají beze strachu a podezřívání, vrací jim milého psíka:)

Květen

Mít dva velké psy a jen jednu ruku bylo poněkud náročné, ale zase mě to přimělo se posunout s Quipem dál. Musel chodit u nohy bez vodítka. A zůstat, i když kolem byl pes co ho náramně rozčiloval. Zvládal to, ale ten pohled … vždycky se na mě otočil, jako by říkal „Tak dobře, ale doufám že víš, že to dělám jen kvůli tobě!“. Dělal, a o to cennější to bylo. Byla to doba, kdy měl dost příležitostí něco provést, ale vyhrálo většinou to, že mě nechtěl naštvat.

Celkově je náš vztah čím dál tím lepší. Už předehnal i  mamánka Kubíka v disciplíně „držímsepaničky“. Při venčení na sídlišti se jim večer občas schovám, prostě jen tak za auto. A je to pravidelně Quip, kdo si jako první všimne, že nejsem. Dokud jdu, tak mě asi slyší a nezdá se, že by se nějak často ohlížel. Ale jakmile se přestanu hýbat (a není mě slyšet), je to otázka půl minuty, než se podívá. Jakmile mě nevidí, tak se bez zaváhání otáčí a kluše zpátky, k místu kde mě viděl naposledy. Je vidět, že ho to dost zneklidňuje, kluše dost rychle, připomíná mi to Orinku když slyšela petardu. Nebyl to bezhlavý úprk, ale rozhodný poklus směrem domů. Když mě Quip najde stát za autem, jen se uklidní, nevítá se nijak splašeně a pokračuje v čuchání. Jeho svět se vrátil do normálu :)

 

Duben

Koncem března jsem si zlomila ruku. Byla jsem s kamarádkou na výletě ke koním, na chvíli se nechala svézt, ale koník měl jiný názor a sejmul mě. Kdyby nebyla zem ještě zamrzlá, mohlo to dopadnout jinak, ale … zlomila jsem si levé zápěstí. Jak jsem dopadla, spadla jsem rukou na Quipův náhubek a v podstatě si vřetenní kost u zápěstí vylomila. Došli jsme k autu, Quip – bez náhubku snesl i to, že řídila Katka, a jeli jsme do nemocnice. Po dvou pokusech o srovnání ruky mě poslali domů, ať přijdu ráno, že pravděpodobně bude operace. Ta taky byla, o 10 dní později (podle současné praxe se úrazy operují až po splasknutí otoku, operovaná rána se pak líp hojí).

Sice to byla naštěstí jen levá ruka, ale i tak mi chyběla. Nasadit jednou rukou náhubek se ukázalo ze začátku dost problém. Následkem úrazu – pohmoždění měkkých tkání jsem měla oteklé celé zápěstí a bolelo mě jakékoli zatnutí svalů, včetně prstů. Tím, že jsem měla levou v šátku a vypadalo to pro Quipa divně, tak se ke mně ani moc nechtěl přiblížit, dával si pozor. Nakonec jsem to udělala tak, že jsem si sedla, dala si náhubek na klín, a požádala Quipa aby si do něj dal hlavu sám. Pak jsem už dokázala jednou rukou přetáhnout pásek za uši. Fakt chtěl spolupracovat.

Když jsem přišla z nemocnice, pokusila jsem se oběma vysvětlit, že musí na ruku opatrně. Pokaždé, když mi do ní strčili, zakňourala jsem a ukázala jim ofačovanou ruku. Tohle se týkalo spíš Kubíka, ten je víc skákací. Asi třetí den jsem zase takhle zakňourala a Quip se rozhodl to vzít do vlastních tlapek. Vyrazil na Kubu, odhodil ho ode mě na zem a jal se ho mlátit otevřenou hubou. V té době už při případných rvačkách nekousal, tlamu víceméně nezavíral, ale spíš otevřel co to šlo a mlátil zubama a řval :) … Nebyla jsem schopná zakročit tak, že bych ho chytla a odhodila. Jak jsem seděla na posteli, tak jsem ho aspoň zkoušela kopnout do zadku. Vzpamatoval se na poprvé, přišlo mi to, že se relativně kontroloval. Ani Kuba to moc neprožíval, vyskočil, otřepal se a šel za mnou do postele, žádné krčení v koutku. Kamarádka se mi pak smála, že je to se mnou těžké, když se mě chlap pokusí galantně chránit, tak ho ještě nakopnu :) V té době už Kuba Quipouchovo vrčení nebral moc vážně, a když se po něm náhodou ohnal, tak se otřepal a pokračoval v původní činnosti.

Březen

Po dlouhé době jsme vyrazili na Freečko. Jak to už koncem roku zvládal dobře, tak to zase trochu provrčel. Ale dostala jsem od Desenského vlastně pochvalu. Jak tak na něj koukal a pes zase vrčel, tak říkal, že to je už jen takové prázdné vrčení. Že když jsem ho sem přivezla poprvé, tak to myslel dost vážně a klidně by si i kousnul, ale teď to už je jen aby se neřeklo, že se to fakt dost změnilo.

Nedávno se ohnal po Zbyňkovi, který si dovolil chtít si vzít ze země tašku, která ležela vedle jeho pelechu. Neviděla jsem, ale říkal, že kdyby pes chtěl, tak se fakt strefit mohl. Jinými slovy nám ukazuje, že i když vrčí, cení a cvaká zubama, tak už to má pod kontrolou.

Únor

Změnila jsem mu poměrně zásadně stravu i léčebný režim. Místo Brit Care dostal Bewi Dog (nižší-méně energetická řada od výrobce Belcanda). Objednala jsem to na tomto webu. Pan Stein je super, dá se mu i zavolat a fakt se snaží poradit. Pro mě měl základní radu: Pro německé psy bych vybíral od německých výrobců. Pak jsem chtěla ideálně stejnou značku pro oba, když si vlezou vzájemně do misek, tak aby neměli moc zmatek v břiše. Kuba potřeboval trochu přibrat, a Quip spíš něco pro staroucha. Tak jsme vymysleli Belcando Active a Bewi dog. Zároveň jsem u nich koupila i tu jejich kloubní výživu Dog Chondro.

A začala jsem s ním chodit na akupunkturu. Paní doktorka Bláhová je fakt milá a docela dobře snáší i jeho vrčení. Zkusím sem dát i video. Byli jsme zatím asi třikrát. Nedokážu přesně říct, v čem byla ta zásadní změna, ale každopádně pes přestal pajdat. Pánbůh zaplať. Je to fakt úleva, když vidím že nekluše jako šicí stroj. Najdete ji tady: http://akupunktura-psu.cz/cs/profil-34

Koncem měsíce jsme pořádali teambuilding pro studenty z Podolí. I tuhle akci docela zvládnul. V pokoji si vylezl na válendu a koukal do chodby, aby nám nikdo nevlezl do pokoje :). A venku, protože to bylo v oploceném areálu, mohli volně běhat. Nasněžilo zrovna kupa sněhu, ale bylo na něm vidět jak si to užívá, že může běhat venku, štěkat na vlaky a psy a kočárky a být náramně důležitý pes. Znova se ukázalo, že je pro něj zásadní, jak se k němu chovají lidi. Jeden účastník přijel až v sobotu dopoledne. Zbytek už pracoval, psi byli na zahradě a důležitě nás chránili před havrany a dalším nebezpečím. Byla jsem přesvědčená, že ten opozdilec zazvoní a já pro něj dojdu ven, ale najednou byl vevnitř. Nejdřív mě napadlo, že psi museli někudy utéct, ale ne – pořád jsou na zahradě. Tak se ptám, jak jsi se dostal dovnitř? „No, Orinku si pamatuju z loňska, a Kubík krásně vyrostl!“  … jinými slovy, milý skoronešťastník si Quipa zaměnil za moji předchozí, taky plavou hovi fenku, a jednal s Quipem jako s ní. A Quip mu vrátil v podstatě „Orinku“.

Leden

Dodala jsem si odvahy a zkusila mu změnit stravu. Z útulku byl zvyklý na Brit a nic jiného nechtěl, takže jsem prostě ze začátku kapitulovala a dávala mu to. I když jak jsem po něm sbírala bobky, vůbec se mi to nelíbilo. Bylo to jak piliny. A hrozná hromada. Teď jsem mu zkusila aspoň zvednou řadu, na to jejich prémiové Brit Care. Pomalu jsem přemíchávala staré a nové, a prošlo to. Na stolici to bylo docela dost poznat.

V lednu se toho moc nedělo, protože já byla půl měsíce stále v posteli, a tu druhou půlku se z toho vzpamatovávala. Letošní zima se mi moc nevyvedla.

Byli jsme jednou na vycházce, a to mě fakt dostal. Kubík si lítá po lese, občas se přiřítí, radostí na mě skočí, a letí zas dál. Jdu si tak po chodníku a najednou vím, že vedle mě jde Quip. Ale ne, že by teď přišel. Prostě vím, že vedle mě už chvíli klidně ťape. Tak se na něj podívám a usměju. A on se na mě podíval tím měkkým béžovým pohledem, a měla jsem najednou pocit, že kdyby mohl, tak mě vezme za ruku. Neumím to líp vysvětlit…

Ze sněhu mají radost oba, Quip skáče i do vzduchu, když mu hážu hroudy sněhu. Doplním ještě nějaká videa se štěňaty, co občas hlídáme. Jen co se mi zprovozní ten modul na přehrávání videa přímo tady na stránkách.

Prosinec

Znova jsme zimní Freečkose vydali na Vlčáry. Dostali jsme doporučení dát mu na zimu něco přes záda. Je fakt, že mi nedošlo, že letos poprvé nežije venku, takže si nevyrobil podsadu. OK, bundičku koupíme. Měl tam moc vtipný zážitek. Teda smála jsem se asi víc než on, ale přece … stál mi u levé nohy, a na kohosi zavrčel (procházející pes to byl myslím). Měl ale tu smůlu, že poblíž zrovna procházel i Desenský. Tiše, ale poměrně sebejistě mu nabídl, že mu dá k vrčení důvod, pokud o to stojí … já na to zareagovala tak, že jsem od psa tak o metr (na délku vodítka, které jsem měla uvázané u pasu) odstoupila doprava, a rukou máchla na psa s komentářem „No prosím, tady ho máte“ … Ten pohled, který na mě Quip hodil, byl prostě pro bohy. „No to snad nemyslíš vážně, to mi nedělej!“ … Je sranda, jak krásně nám psi rozumí, i když sami nemluví. Cestou zpátky jsme se se sousedkou stavili v Táboře na polívku. Pro Quipa to byla snad vůbec první návštěva restaurace, co bydlí u nás. Zvládnul to s grácií, i po pro něj hladké podlaze to prošel, a pod stolem loudil jen decentně.

pod židlíV rámci pokračujícího sbližování testuje, kolik toho vydrží. Tentokrát se mi prostě nacpal mezi židli a nohy. Sice si nepoložil hlávku na zem, ale i tak tam vydržel tak čtvrt hodiny :) Blížily se vánoce, v Praze spousta ohňostrojů a já se trošku bála. Ale nic, sice venku zvednul hlavu, občas na petardu štěknul, ale jinak ok.

Měl nějakou dobrou náladu, tak jsme vyrazili konečně psa naočkovat. K veterině mě doslova táhnul a štěkal jak o život. Tak se nechová pes, který někam nechce. Pan doktor říkal, že nám nějak zkrásněl, a byl i o dost milejší, nevrčel, dokonce se nechal venku i vyšetřit, poslechnout, prohmatat a naočkovat. Vzal to sportovně.

Vánoce jsem nehezky promarodila. Chytla jsem vira poslední víkend před vánoci a ještě Silvestra jsem slavila s horečkama. Venčil Zbyněk, a krom jednoho incidentu s výmarákem prý bylo vše ok. Přímo na silvestra jsme koukali z balkónu na světýlka před domem, a byl tak statečný, že s námi na ten balkon vylezl. Občas to sice nevydržel dlouho, ale snažil se.

kluci v posteliTakhle spolu jednou chrněli v posteli. Běžně je to tak, že jak tam je jeden, tak tam druhý nejde. Celkově je to s ním zvláštní. Když usínám, je tam se mnou Kubík a mazlíme se. Když usnu, Kuba se sbalí a jde na zem. Quip si ještě chvíli počká, až je opravdu klid, a pak si vleze mezi mě a Zbyňka do nohou. Dokud tvrdě spíme a je klid, je tam s námi. Jak se ale nedejbože otočím, sbalí se a jde na pelech. Zbyněk mi i říkal, že viděl jak spím a mám přes jeho hlavu hozenou ruku. Prý o mě věděl, ale asi protože jsem spala, tak mu to nevadilo. Hmm, spící ruka je ok? Tak jsem si začala nacvičovat i v bdělém stavu „mrtvou ruku“. Použila jsem k tomu cvičení Autogenní trénink, kde se v jednom stupni navozuje stav tíže. Je to podobné. A je fakt, že když přes něj hodím „mrtvou“ ruku, snese to. Nevadí mu ani, když se přijde uvelebit a na moji ruku si lehne.

Listopad

I tenhle týraný pes má soucit. Šli jsme z vycházky domů a procházeli jsme kolem vjezdu do dvora u menší administrativní budovy. Za železnou bránou stály dvě slečny a kouřily. „Jé, to jsou krásní psi!“  Tak jsem se zastavila, aby se mohly pokochat. Quip se na ně chvíli koukal, a pak začal kňourat. Z jeho pohledu: „Ony jsou za mřížema, vypadá to tam tak, jako to vypadalo tam co jsem bydlel dřív, a ony kňourají a chtějí abych k nim přišel … “ Sednul si před jejich „mříže“, dával jim tam packu a žalostně kňučel. Bylo to fakt dojemné.

Začátkem listopadu jsem s oběma psy vyrazila na víkend s kamarádkami z vysoké. Dostaly důkladnou instruktáž, co je bezpečné a co ne. Oba dny jsme všichni vyrazili na výlet, kluci se vylítali v lese … V neděli mi pak holky říkaly, že jsem je zbytečně strašila, že ho strašně pomlouvám, vzžyť je to takovej hodnej milej dědulka, taková bambulka … Na jednu stranu jsem byla ráda, že to proběhlo v klidu, na druhou mě trochu „zklamal“, že to vypadalo, že si všechno vymýšlím :)

Byli jsme se podívat na přednášce, jak dát psovi první pomoc. Byli tam doktoři z PetMedic a pak tam i Desenský ukazoval nějaké akupunkturní body. Pitomec tam málem taky potřeboval ošetření. Nechala jsem ho chvíli uvázaného bokem a šla do kolečka sledovat nějakou ukázku, kde by se mu stejně nelíbilo. Kolem něj proběhli nějací psi, kteří si hráli a moc nesledovali okolí. Ohnal se po nich tak blbě, že si zapáčil zub do náhubku. Když jsem mu pomáhala se z toho dostat, všimla jsem si, že přišel o jeden z těch malých předních zoubků, co mu paradentózou už hnily. Myslím, že to moc škoda není.

zooVyrazila jsem s hafany v rámci socializace do Zoo. Byla to jen „menší“ hovawartí akce, bylo tam tak patnáct psů. U některých pavilónů jsme byli jako atrakce spíš my. Až na to, že se na začátku „předvedl“, to bylo docela fajn. Začal vrčet na chlapa, který se k nám drze přiblížil a odmítal se dát na ústup. Sice jsem pána varovala, ale uhnout nechtěl, a když mi Kubík začal lézt za háravkou, využil příležitost a ohnal se po pánovi. Bohužel, měl náhubek. Takže pána trochu oslintal, a vyrazil si další zub. Mimochodem, jak se mu to zatáhlo, tak ostatní se trochu rozestoupily, navíc se odstranil hlavní zdroj zánětu a tak se mu to hezky zahojilo :)

Někdy v průběhu listopadu jsme doma odbourali náhubek a přestala jsem Quipa na noc zavírat. Nejdřív spával na svém pelechu na chodbě před ložnicí, pak se přesunul na zem vedle Zbyňkovy postele. Naučil se zvládat, když z ložnice odcházíme a vydýchá to. Už na naše nohy neútočí. Horší to je, když do ložnice přicházíme. To se s vrčením zvedá a odchází minimálně na pelech, když má horší náladu tak až do „svého pokoje“ do boudy.

Při asi tak čtvrté návštěvě u Desenského mě Quip překvapil. Přišli jsme, začal vrtět ocasem a i s chlapy se vítal. Dřív to bylo tak, že pokud se ke mně někdo přiblížil, tak se mohl zbláznit, semtam se po někom ohnal. A když mu panička udělala ten strašný naschvál, že se postavila těsně vedle Luboše, kterého měl obzvlášť nerad, a nechala se od něj i obejmout!!!, tak to se mohl žárlivostí zbláznit :) Později se to vylepšilo. Šla jsem si odskočit a nechala jsem Quipuchu držet zrovna od tohohle chlapa. Nadšený asi nebyl, celou dobu koukal až se budu vracet, ale aspoň na něj neútočil. Přišla jsem tam i na to, že když ho nechám na volno, tak je klidnější. Jak ho mám u sebe, tak dělá víc ramena. Jako ti malí ratlíci, co na nás na sídlišti štěkají :)

Bohužel jak se kazilo počasí, tak začal pajdat. Na pravou přední, vypadalo to že v rameni. Když šel pomalu, tak ok, ale jak se rozklusal, tak vypadal jako šicí stroj. Čisté MSM a Alavis prostě přestávaly stačit. Jednou jsem slyšela z chodby, jak doslova pláče a píská bolestí. Bylo to při rychlejším pohybu. A když to bylo už dva dny, bylo mi ho dost líto. Začala jsem mu dávat Meloxicam. Je to dost silný lék tlumící bolest, zánět a otok. Nádherně zabral, Quipovi se neskutečně zlepšila nálada. Chudák, ten si musel už asi docela užívat a je i možné, že tu jeho protivnost vyvolávala celodenní bolest. Ale není to lék k dlouhodobému podávání, vyvolává krom jiného i žaludeční vředy. Bavila jsem se s vetem, jak dlouho s tím lékem psi můžou žít. Dost mě ohromil větou „Když přežije zimu, tak to můžete zase vysadit a pak to klidně zvládne zas do podzimu.“ Prostě jsem vzala na vědomí, že ten lék je sice svinsto, že mu tím pravděpodobně zkrátím život, ale ten čas co tu bude stráví příjemněji, bez bolesti. Je to moje volba a jsem ochotná si ji před kýmkoli obhájit. Desenský mi ještě poradil, že se ty negativní důsledky dají trochu vyvážit tím, že podpoříme bylinkami játra a ledviny. Dostává ostropestřec a ještě jakési kapičky.

quipTa změna, kdy už v pohodě zvládnul víc lidí a psů naráz, mi umožnila zkusit ho vzít na hovawartí akci na cvičák do Letňan. Moje úvaha: samí hovíci – chovají se stejně, bude to venku, lidi kolem hovíků o něm vědí a obecně se moc neleknou, ostatní psi jsou tam zvládnutí, to by mohlo projít. Dostal preventivně trochu vyšší dávku tabletky, a vyrazili jsme. Naštěstí tam mají kotce, tak jsem je tam mohla střídat, a když bylo na Quipovi vidět, že toho má už dost, tak si šel oddychnout. Ale až na to, že chtěl sežrat figuranta (ten drzoun kolem něj prošel, neleknul se a na jeho vrčení odmítnul uhnout!!!), tak to proběhlo víceméně dobře. Po nějaké chvíli, zrovna se na place cvičily obrany, jsem se s někým bavila, trochu povolila vodítko a nechala Quipovi metr a půl na to, aby kolem mě mohl chodit a čuchat si co chce. Zaujala ho hromada figurantových pomůcek. Došel si k ní, trkal do rukávu náhubkem a vrtěl ocasem … jako by to poznával. Tak jsem se s figurantem dohodla, že sice ho chtěl před chvílí sežrat a neprošlo to, ale že bych si ráda zaplatila, aby si do něj kousnout mohl :) … Quip nás všechny parádně překvapil. Přesně věděl, co má dělat, kousnul do chlapa, visel na ruce, ustál i ránu a na povel pak pustil! Já zírala a nevěřila vlastním očím. Nejkrásnější na tom bylo, s jakou hrdostí si zkoušel odnášet ten rukáv, přestože to pro něj bylo dost těžké … ale když se od budovy ozval potlesk, tak pes odcházel z placu a byl o dobrého půl metru vyšší. Následně pak dobrovolně dal pacinku všem, co tam potkal. Skoro jako by si nechal blahopřát. Po cvičáku jsme se šli projít s kamarádem, který hlídal (na zkoušku) mladinkého Jack Russela. Ani když jsem mu pak sundala náhubek, neměl potřebu ho sežrat. Překvapivě se mě držel a nechal si prsty drbat za chůze hlavičku. A to hlavní přišlo doma: pes nějak usoudil, že pokud jsem ho dokázala vzít na cvičák, kde to umí a má z toho ten super pocit, jaký je to úúúžasný pes, tak bych možná taky dokázala mu hodit aport … a tak přišel domů, napil se a zalezl do boudy. Já si sedla k počítači. Po chvíli za mnou přišel a přinesl mi svoji novou pískací gumovou kost. Doslova mi ji nacpal do ruky, pak si sednul a čekal. Hodila jsem to, přinesl, odevzdal … a byl fakt šťastný, že „umím“ i aport :)

Tohle byla hodně přelomová akce. Pár dní po ní nám poprvé v noci vlezl do postele. Ze začátku to bylo trochu o nervy, ale dohodli jsme se, že to riziko zkusíme unést a nebudeme ho vyhánět. Že to pro něj je velký krok …

Říjen

Koncem září jsem už měla všeho dost. Pes už sice neútočil, ale pořád na nás vrčel a cenil zuby. Po dvou měsících jsme se prostě zasekli, a ne a ne se pohnout z místa.

Tak jsem vzala milého Quipa, přibalila Kubajze a vyrazili jsme na výlet. Na Vysočinu, za Rudou Desenským. Mívá u něj v mikroazylu venčící soboty, kdy může přijet kdo chce, a ptát se. První návštěva byla dost hrozná. Quip to prostě celý provrčel. Byl jak hučící kamna. Panička mu to taky vůbec neulehčovala, měla jsem pamlskovník nacpaný dobrotama a prokrmovala jsem Desenského smečku, takže se kolem nás pořád motal nějaký další pes. Po dvou hodinách už jsem toho měla dost já, a asi i pan Desenský. Vzal si ode mně vodítko s milým Quipem a šli se projít. Teda, on se procházel, a Quipouch se pořád ohlížel na mě, jako “ Vídíš to? On mě vede pryyyyč! Udělej něco!!! „. Vzal ho jen do vedlejší ohrady, kde byly háravé feny. Přestože je Quip kastrovaný (asi nějaký pokus vyřešit jeho agresivitu), tak si vůni fenečky evidentně pamatoval. No a protože háravá fenka je milá a přítulná fenka, udělal Quip tu cennou zkušenost, že ne všichni tady ho chtějí zabít. Docela se uklidnil. Po freečku jsme se ještě stavili na houbách. Já si potřebovala odfrknout a přiznávám, že nevyužít toho, že jsem na vysočině v sezóně ….. to bych prostě nedokázala. Hub bylo požehnaně. V autě pak Quip byl tak utahaný, že si položil hlavu Kubíkovi na zadek a chrápal skoro až do Prahy.

Návštěva měla dvě dohry:

1. Další den mi Quip úplně poprvé dal pac. Psi s „minulostí“ jsou na sebe opatrní, a na přední packy bývají obzvlášť, takže jsem to brala jako velkou věc.

2. Naštvala jsem se a pořádně ho seřvala. To ještě pár dní trvalo, ale byli jsme na vycházce v lesoparku, já si přemýšlela a najednou mi došlo, že ho pořád omlouvám, trpělivě snáším jeho až „spratkovité“ vyvrčování si všeho a strašení mě, pořád vysvětluju lidem že on za to nemůže, že byl týranej … a pak jsem si vzpomněla, jak se po mně ohlížel když ho Desenský bral k těm fenám. A došlo mi, že on už ke mně má vztah, jsem člověk který mu dává jistotu, hledá ji u mě a věří že ji dostane. A najednou jsem vzplála spravedlivým hněvem: „Tak ty moc dobře víš, že na tebe budu hodná, že tě chráním, nic ti neprovedu, a přitom na mě umíš být pěkně hnusnej. Tak to teda ne, chlapče!“ Tohle si vyslechl, když chtěl zase posvačit jakéhosi malého bílého psa. Moc to s tím sice nesouviselo, ale řekla bych, že si všiml, že se něco změnilo.

Desenský mi řekl, že nemá smysl po něm skákat a pokládat ho na zem, on vrčí ze strachu, a já mu tím jen potvrdím, že ho chci zabít a že se má bát … a že to vrčení mám ingnorovat, jako by vrčel na molekuly vzduchu kolem. To jak jsem se na něj naštvala, mi v tom dost pomohlo. Prostě jsem kolem něj začala chodit a ignorovat ho.

Nicméně jsem si uvědomila ještě jednu, pro mě nepříjemnou věc. Bojím se ho. Prostě to, že ta ruka se ještě pořádně nezahojila (teda navenek ano, ale ukazováček ještě nebyl můj prst), prostě jsem se začala bát. Pokaždé, když jsme se měli potkat, mi v hlavě proběhly možné scénáře jeho napadení mě, a jak se mám bránit. Díky tomu se mi podařilo předem se vyhnout většině rizikových situací, takže jsem už znovu pokousaná nebyla, i když se po mně párkrát ohnal. Ale na druhou stranu, můj strach je pro něj velmi čitelný. A připomíná mu ty situace, kdy se ho lidi báli, a ze strachu ho semtam ztloukli … Bylo to dost silné kafe, nějak jsem se nikdy zvířat nebála, ať psů, koní … říkala jsem, že pokud to má srst a čtyři nohy, tak se s tím skamarádím. Dokázala jsem ukecat na podrbání dva hlídací leonbergry, co mě přes plot chtěli sežrat, a teď se bojím vlastního psa. Byl to boj sám se sebou. Musela jsem si pomoct dýcháním, relaxačními nahrávkami před spaním, a trochou úhybných manévrů. Jako že když mi nechce dát pac (ze začátku to byla spíš vyjímka), a zavrčí na mě, tak mi to nedělá dobře. Tak prostě nebudu dřepět před ním, ale vedle něj. Pak se já míň bojím, vypadám sebejistěji, navíc mě nemá před sebou, tak mě tak moc nevidí. No a tak mi tu packu prostě dá. Já jsem spokojená, příště ji vyžaduju o to jistěji ….

Packu po něm chci nejen jako cvičení, ale naučila jsem se od Desenského jeden „chvat“ z Bowenových masáží, který uklidňuje rozjitřenou psychiku. Fakt to na něj zabírá.  Časem dodám video, jak na to.

Absolvovali jsme tam i takový delší seminář „Jak zvládat strach“. Bylo to docela poučné, a hlavně Quip přestal vyvádět z ohňostrojů a rachejtlí. Docela se mi ulevilo, protože v Praze před vánoci je toho fůra.

Konec září

Po tom, co o nás v zářijovém čísle časopisu Pes přítel člověka vyšel článek, jsem měla poměrně hektické období.

  • Ozývali se mi lidé, kteří mají pejska s podobným osudem. Třeba jen proto, aby mi řekli, že se to dá zvládnout, a ať to vydržíme.
  • Ozývali se mi lidé, kteří potřebovali s něčím pomoct a poradit.
  • Ozývali se mi lidé, kteří nesouhlasili s tím, co jsem zveřejnila o lidech z Quipovy minulosti. Někteří mi psali v anonymech věci typu:
    • „tak vidíš že to není sranda, tak laskavě nekritizuj ostatní“
    • „sama to nedokážeš, tak drž hubu a přestaň se vytahovat jak jsi dokonalá“ ,
    • „máš ho jako reklamu, ale nějak není čím se chlubit, co?“
    • „od vás bych si tak nechal poradit!“

Za veškerá slova podpory děkuji. Potěší dvakrát – jednou když přijdou, a pak když je zrovna horší období a já se k nim vrátím.

Co jsem věděla, tomu jsem poradila. Co jsem nevěděla, toho jsem odkázala na jiné, většinou na Hanku Žertovou a Rudu Desenského.

A ještě jedna věc: ANONYMOVÉ VŠECH ZEMÍ, POLIBTE SI ….. !!!

Uložit