Nějakou dobu jsem blog nepsala.

Měla jsem pro to několik důvodů. Od těch jednodušších (nebyl čas), přes ty komplikovanější (pomluvy a útoky na mě, anonymní maily …), až po ty logické (ne každý den bylo o čem psát (vývoj a zlepšování se zpomalilo, měli jsme i několik relapsů … )

Každopádně se vracím k občasnému zaznamenávání našich vzájemných úspěchů a zážitků. Najdete je na této stránce:

 http://www.psychopes.cz/uvod/archiv/quip-gasco-prim/jak-se-mame/

 

Den 45 – pátek 21. září 2012

Dnes vyšel nový Pes přítel člověka. Quipouch je na titulce :) … a úplně na konci je o něm stránkové povídání :) Quipovi je to samozřejmě úplně putna.

Fotku z titulky dělala moc šikovná slečna – Aneta Jungerová. Její webovky jsou www.aneta-foto.com

Nicméně bych skoro řekla, že včerejší homeopatika něco dělají. Hromada strachu se byla ochotná přivítat a pohladit i od Zbyňka, a to předtím k pizze vypil celá dvě piva! … ještě před týdnem totálně nemyslitelná věc – chlap jak hora, co ho moc nevídá, má hluboký hlas a psí čenich detekuje pivo, to je spojené s nějakou hodně škaredou zkušeností a tak se doteď pokaždé rychle zdekoval.

Den 44 – čtvrtek 20. září 2012

Den úžasného lítání v lese. Celé odpoledne jsme byli na houbách. Quip byl i bez náhubku. Nejdřív klasická pastva, pak intenzivní otravování paničky, jestli by zase nebyly piškoty a ty super pískací tenisáky (hahá, ještě v lese to budu poslouchat, tos uhod :) ), ale pak se vydal čuchat. A vidím neuvěřitelnou věc. Kuba ho vyprovokoval k honičce. První opravdovská honička – tam, zpátky, křovím, přes větev a kolem pařezu zase zpátky – fakt jsem zírala. Oba se dobře bavili, mladej nadšený, že ho konečně přiměl k nějaké akci, Quip si užíval příjemné akce. Vydržel to tak dvě minuty, docela výkon – pěkně pak funěl :).

Večer dostali oba ovocný tvaroh. A zase škaredé vrčení, jak jsem to položila na zem. O granule se mnou už tak bojovat nezkouší, ale tohle bylo zase něco vyjímečného, tak musela proběhnout akce jídlo – vrčení – uklidnění se a zjištění, že se nic neděje a není třeba být trapný, pak sundat náhubek a teprve volno a hurá tvaroh.

Nová homeopatika – Hyoscyamus niger 30CH, večer pět kuliček rozpustit ve stříkačce a šup do tlamy. Sice přes náhubek, ale bez odporu. To slabé vrčení už beru jako součást dekoru.

Den 43 – středa 19. září 2012

Ráno pršelo a po vycházce byl mokrej pes v posteli. A zkusil na mě škaredě zavrčet, když jsem ho vyhnala. Tak jsme po týdnu zase klečeli na psovi. No vlastně, už týden to nebylo potřeba, to zní dobře :)

A dnes ještě jednou, pro velký úspěch.

Ovšem venku mě dostal. Nechala jsem je čekat před Albertem, oba uvázané. Po chvíli na mě někdo štěká. Quip sedí spokojeně ve dveřích, vchod do budovy, kde je panička, je hermeticky uzavřen. Nikdo prostě nepůjde dovnitř ani ven. Nechám pórek pórkem a letím ven. Pes ve vchodě není. Děsím se co bude. U stromu sedí Kubík. Zavolám na Quipa, vyběhne ze stínu a nadšeně ke mně metelí. Děs číslo dva – nemá obojek ani košík. Začínám se rozhlížet kde je nějaká oběť, ale kolem jen tiché setmělé sídliště. Prostě se asi nějak zamotali jeden přes druhého s Kubou, jemu se povedlo přes hlavu sundat obojek (do lesa jsem jim to povolila, aby se měli šanci vyvlíct přes hlavu, kdyby se chytli za větev), a tím si sundal i košík. Nechal se v klidu přivázat zpátky i nasadit košík. Toliko na téma „krvelačná bestie, co mám doma“.

Zkusila jsem ještě přidat courací vodítko i na doma. Prostě krátké vodítko, co za sebou bude tahat. A je fakt, že je to dost změna, to se musím chytit za nos, nečekala jsem, že na tuhle potvoru by něco tak triviálního zabralo. A jo, výrazně snadněji vyleze i z boudy před krmením, sice trochu vrčí, ale prostě přijde.

Den 42 – úterý 18. září 2012

Divadlo s odmítáním sundat náhubek při krmení pokračuje. Vrčí, nechce přijít, zalezlej v boudě. A je fakt, že to začalo jak dostal tu víc „opravdovou“ boudu. Takže změna, nejdřív zatarasit vchod kufrem, pak teprve chystat misky. Samozřejmě že po dni pochopil, že kufr má kolečka a jde odsunout, zatracená hovawartí inteligence :) … takže větší kufr. A je to zásadní změna, když na něj houknu, tak přijde a nechá se odstrojit.

Den 41 – pondělí 17. září 2012

Výlet na houby. Udělala jsem tu blbost, že jsem jim vzala pískací tenisáky. Ten kravál, co v lese dělali jsem vydržela celých pět minut a pak jim to vzala. Samozřejmě zbytek výletu mi lezli do košíku a škemrali. Quip byl bez košíku a dost si to užíval.

Den 40 – neděle 16. září 2012

Nějak prudí při krmení. Místo aby si v klidu nechal sundat košík, tak zaleze do boudy a vrčí, když se přiblížím tak skoro štěká, zase se měnilo počasí a je protivnej jak vřed.

Den 39 – sobota 15. září 2012

Po dlouhé době zase výlet na houby. Jak je v přírodě, tak je v klidu, i cizí houbaře jen očichal a prosil o pohlazení. Lidi se nechápavě ptají, proč má ten milý pejsek košík, to jako jestli žere nějaký blivajzy? „Ne, paní, to jako proto, že občas žere lidi, víte?“ … Potvora, jak vypadá jako přerostlý plyšový medvídek, tak mi nechtějí moc věřit, jako bych to byla já, kdo ho trápí !!!!!

Den 38 – pátek 14. září 2012

Dostal novou a lepší boudu. V našem Albertu mi schovali pěknou velikou a dost pevnou bednu od melounů. Dost velká ve všech rozměrech – nemusí se hrbit a dokonce se otočí. Byl z ní nadšený, konečně má domeček. Má tam složenou deku a ani ji moc neshrnuje, asi mu trochu měkkýho nevadí.

Den 37 – čtvrtek 13. září 2012

Dnes jsem ho odvrčela od misky !!!!! Klasická rutina: sundat náhubek – dozadu – lehni – miska na zem – volno … zvedl se dřív a šel k misce. Zavrčel, já taky, ještě chvíli to bylo dost hlasité oboustranně, a pak zacouval a sice s vrčením, ale zalezl do boudy. Dostal volno a nechala jsem ho se najíst.

Den 36 – středa 12. září 2012

Začínám trochu pracovat s jeho strachovým vrčením. Typicky když je v boudě, to by mě fakt nejradši sežral. Takže si k němu sednu, ukážu mu že mám piškoty, a když přestává vrčet, tak mu je nabízím. Po chvilce se nechá i vylákat ven, podrbu mu uši (to miluje), pomazlíme se, trochu ho vyčešu. Denně z něj odstraním hromádku jako poctivé 6týdenní hovi-štěňátko, a pořád je toho ještě co česat. Nechápu kde se to bere.

Den 35 -úterý 11. září 2012

Vyzvedla jsem si v Mall.cz vodítko a tenisáky, co Quipovi objednala ing. Andrea Orletová a její hovík Argi. Moc děkujeme! Quip byl z vodítka nadšený, normálně totiž na sídlišti chodí na 1.8 metrovém, a najednou měl metrů 8!!! … nadšení bylo vidět na jeho pohybu, poklusával si s ocasem minimálně o 10cm výš.

Den 34 – pondělí 10. září 2012

Byli jsme na grilování u kamaráda na chatě za Prahou. Kluci byli celý večer na zahradě, Quipouch mohl čuchat a hlídat a vyhánět ježky a žáby do alelujá. Cesta autem je už taky ok, sice si lehne jen když je nechám čekat a jdu si např. nakoupit, ale už skoro ani nekňučí při zastavování. Piští jen když ví že jsme u lesa a půjdeme lítat:)

Den 33 – neděle 9. září 2012

Ráno jsme měli pózování, časem ukážu krásné klučičí fotky.

Quip byl ukázkový model, lítal za balónkem, byl bez náhubku a chvílemi i bez vodítka ve veřejném parku a suprově se soustředil na nás. Hraní je mu pořád dost vzácné, a uvědomuju si, že to že má náhubek i doma, tomu moc nepřidává. Ale pořád několikrát denně hnusně vrčí, ohání se, a prostě to není bezpečné.

Odpoledne další houby. Byli jsme dost mimo civilizaci, tak jsem mu náhubek sundala. Tak deset minut se pásl lesní trávy, a pak si spokojeně běhal a čuchal.

Den 32 – sobota 8. září 2012

Výlet na houby a vyčesat do lesa. Zdá se, že se mu to docela líbilo. Nechápal sice, proč ta panička pořád chodí cikcak, a proč se raduje z těch malejch věcí co ani nijak moc nechutnají, ale … prostě chodil za mnou, nebo nějak poblíž.

Den 31 – pátek 7. září 2012

Bojuju s nějakým bacilem, takže ani procházek po parku ani jiných zážitků tolik není.

Den třicátý – čtvrtek 6. září 2012

Vyzvedla jsem si výsledky krevního rozboru. Ledviny ok, játra dostaly trochu zabrat tou jeho podvyživou. Zároveň má málo bílých krvinek, což má stejný důvod. Máme ho trošku vykrmit :) … naštěstí baští dobře, tak to nebude problém. Srdíčko ťuká jak má. Se zubama bychom ještě mohli počkat, bude stačit Gingisan a Plaque Off. Jinak má ještě ucpanou nějakou mazovou žlázku na zádech, ale to se dá zvládnout v lokální anestezii. Kubík má to samo, tak je asi vezmeme najednou.

Den dvacátý osmý – úterý 4. září 2012

Nemůžu věřit vlastním očím. Quip je miláček. Venku se slušně choval k cizím psům, lidem, nevrčel na Kubíka ani Zbyňka, nechal se česat, chodil se mazlit …

Úplný vrchol byla chvíle, kdy po procházce usnul a mezitím se setmělo. Zvedla jsem se od stolu že si rozsvítím a šlápla jsem na spícího Quipa. Myslím že na náhubek. Vyskočil a klidil se do chodby, ale ani nevrknul. Šla jsem se mu omluvit a pomazlit ho, a nechal se obejmout a byl překvapivě v klidu. Co se to s ním sakra včera stalo?

Den dvacátý sedmý – pondělí 3. září 2012

Tohle asi nebyl nejlepší psí den. Museli jsme jet na otočku na Moravu a rozhodla jsem se ho nechat doma. 3 hodiny v autě, pak 3 hodiny čekání v autě a zase 3 hodiny jízdy … zůstal doma, nechala jsem mu hračky a sundala náhubek. Večer se s námi strašně vítal, doma nic neprovedl, a pak se straaašně mazlil, pořád za mnou chodil, rozhodně neměl dost.

Určitě se válel na gauči a mám podezření, že i v mojí posteli, lump.

Den dvacátý šestý – neděle 2. září 2012

Na procházce v lesoparku pes pochopil, že když vidí cizího psa a nejradši by se na něj vrhnul, tak mu to k ničemu není, protože jednak má náhubek a druhak ho panička nepustí. Ale … pokud si místo toho sedne a podívá se na mě, dostane piškot. Zdálo se, že to považuje za dobrý obchod.

Později jsem ho pustila na volno, ať si chodí a čuchá na louce co chce. A viděla jsem své dva psy, jak se rozběhli, jen tak z radosti z pohybu a Quip, sice trošku nejistý, protože tohle evidentně nezná, se chvíli s Kubíkem honil … byl to moc hezký pohled. Už si neuměl hrát, ale pomalu si na to vzpomíná.

Antibiotika mu hezky zabírají, ale potvora je plive ze všeho možného, takže jsem to rozdrtila a zamíchala do granulí s kuřecím vývarem. Opět jsem vyhrála.

Dostal boudu – mega velikou krabici, uvidíme jestli si na ni zvykne. Kdyžtak to prostě vyhodím.

Našla jsem ho v obýváku na gauči, asi budeme muset trochu připomenout, že nábytek je jen pro ty, co nemají náhubek … osobně by mi to nevadilo, ale vím že on tuhle hierarchii potřebuje, tak mu ji prostě dopřeju.

Den dvacátý pátý – sobota 1. září 2012

Den „vytírání“ se psem. Nejdřív na vycházce začal vrčet na maminku a dvě děti a nechtěl přestat, tak si hezky poležel na boku. Za chvíli byl puštěn a jen co to šlo, vrhnul se s Kubou na chudáka retrívra, co procházel kolem. S náhubkem mu sice neublížil, ale tohle projít nesmí, takže znova na bok. Při další vycházce hned ve vchodu domu potkal psa a zase řval jak na lesy, což mě dožralo a zařvala jsem „lehni“ s takovou razancí, že ležel Quip, Kubík i ten cizí :)

Dnes jsem ho odvrčela od žrádla … zavrčel, já taky, a on stáhnul ocas a odešel (sice s vrčením, ale přece) od misky … děláme pokroky, ještě před třemi týdny by útočil.

Antibiotika dnes sežral v husté krupicové kaši. Po malých kousíčkách, ale přece.

Den dvacátý čtvrtý – pátek 31. srpna 2012

Ráno mi zkusil vlézt do postele, ale stačilo houknutí a hned si vzpomněl, že tam nemá co dělat.

Máme něco proti malým bílým psům. Potkal vestíka a nejradši by ho posvačil. Vůbec tomu nerozumím, ale začínáme nacvičovat „cizí pes – sedni – kuk na mě – piškot“. Uvidíme jak rychle mu to dojde.

Den dvacátý třetí – čtvrtek 30. srpna 2012

Ráno jsme zvládli véééélikou věc. Odběr krve. Trochu jsem se bála, že porube půlku ordinace a požere personál, ale překvapil mě. Posadila jsem ho do rohu, zvedla mu packu. Zvládl vyholení i napíchnutí žíly. Když jsme pak čekali než ta zkumavka nateče, nafukoval si po hovawartím tváře, ale ani se nehnul. Byla jsem moc pyšná.

Doma jsme se zase tahali, léky krásně zabírají, minimálně na bolest. S Kubíkem se dokážou tahat o jeden uzel, ale jak se oba vrhli na stejný na zemi, byla zase mela. Tentokrát to víc odnesl Quip, dost pajdal na přední nohu, Kuba se asi strefil zubem. Naštěstí to bylo jediné zranění.

Den dvacátý druhý – středa 29. srpna 2012

Když leží v chodbě a já procházím, už neutíká, jen zrychleně funí. Dokonce neutekl, když jsem se k němu přiblížila, pohladila ho a sundala mu náhubek. Po chvíli jsem ho chtěla pohladit, a zase vyjel. Ach jo. Nicméně jsem měla pocit, že kdyby se chtěl strefit, tak se strefí, takhle jen cvakal zubama a nechal mě žít.

Večer jsme vyrazili na veterinu, ty zuby má už hrozné. Paní doktorka se ptala, jak to s tím náhubkem uděláme, tak jsem ji ujistila, že jí určitě ukáže celý úsměv … moc mě překvapil, neukázal. Seděl mi mezi nohama, hladila jsem mu hrudník a nakonec povolil tlamu, začal funět a aspoň orientačně bylo možné si to prohlídnout. Dokonce přežil, když jsem mu odhrnovala pysky. Dohodli jsme se na odběrech krve a následně na přeléčení léky.

Den dvacátý první – úterý 28. srpna 2012

Při návštěvě na veterině nás pochválili, jak je to úplně jiný pes … byli jsme si teda jen pro piškoty a zvážit se, ale přece jen úspěch.

Den dvacátý – pondělí 27. srpna 2012

Můj první úspěch v pokládání psa na bok … naprosto bezdůvodně zavrčel, když jsem procházela a už jsem toho měla dost. Chytla jsem ho za obojek a náhubek, aby si to náhodou nesundal. Skoro sám si lehnul, ale pořád vrčel a nechtěl na bok. Bylo to chvilka zápolení, ale nakonec pes ležel a přestal vrčet. Prostě je poslední a tohle dělat nebude.

Den devatenáctý – neděle 26. srpna 2012

Pes se vzpamatovává ze včerejšího výletu, chrápe celý den. Legračně kope tlapkama, asi se mu zdá o šumavských zajících :)

Den osmnáctý – sobota 25. srpna 2012

Jeli jsme na výlet na Šumavu. Tentokrát jsme v autě udělali menší změnu – uvolnili jsme kufr, takže Kubík zůstal na zadním sedadle sám a Quip šel do kufru. Prvních deset kilometrů bylo opět ve znamení zoufalého pištění pokaždé, když auto zpomalovalo. Pak si počkal až najedeme na dálnici a přeskočil si dopředu. Při nejbližší příležitosti byl opět přesazen do kufru a přicvaknut tak, aby se tam mohl pohybovat, ale nemohl přeskočit. Tak si aspoň o sedadlo si sundal náhubek. Asi ho to docela potěšilo, protože pak už jen spokojeně seděl a funěl. Na první zastávce Quip zažil další ze sady připomenutí toho, že lidi jsou větší psi … kluci se vrhli na značkování stromů kolem auta. Zbyněk si vybral jeden po Quipovi a „přeznačkoval“ ho po něm. Quip se na to podíval, smutně svěsil uši a šel radši pryč.

Den sedmnáctý – pátek 24. srpna 2012

Psychicky se připravuju na přetlačování se psem, který váží 36 kilo … moc se mi do toho nechce, tak to zatím zkusil Zbyněk a překvapivě, pes to krásně chápe a reaguje přiměřeně. Údajně se skoro nebránil, jen mohutně vrčel. Pak si zalezl a dumal o nespravedlivém psím osudu.

Den šestnáctý – čtvrtek 23. srpna 2012

Měla jsem delší rozhovor s Denisou Zárybnickou z Toulavých Tlapek. Stará se o problematické, deprivované psy už dlouho a tak jsem se jí poptala na její zkušenosti. Souhlasila se mnou, že tresty, bolest či elektrický obojek je pro něj jednoznačně k ničemu, ale byla toho názoru, že bychom měli přitvrdit. Po psím. Takže odteď Quip nesmí do ložnice, protože tam jsou úzký místa a vrčí tam, a mám se naučit ho sejmout, kleknout si nad něj a navrčet mu do hlavy.

Den patnáctý – středa 22. srpna 2012

Protivný pes nechce sednout na povel, je zalezlý v kuchyni. Kubíka bolí pusina, žužlá led a je celý „zbitý pes“.

Řekla bych, že to horko je pro ně dost náročné.

Den čtrnáctý – úterý 21. srpna 2012

Horko pokračuje, psí protivnost taky. Odpoledne jsem se nad ním smilovala a sundala mu košík, aby mohl otevřít tlamu na maximum a funět. Vypadalo to, že mu to ulevilo.

Večer jsem si nesla ke stolu jídlo, oba psi s nadějí klusali za mnou a než jsem stihla položit talíř, tak se Quip vrhnul na Kubíka. Ve výsledku je to „jen“ kousnutý jazyk. Musela jsem Quipa přetáhnout židlí přes záda, příšerně běsnil. Opět utekl dozadu. Když jsem mu po chvíli šla dát košík a pustit ho, zalezl si do ložnice a běhěm deseti minut chtěl sežrat pro změnu Zbyňka. Chtěl slézt z postele, bídák jeden …. Později si zalezl za postel a stačilo, abych se na něj přes pelest chtěla podívat a taky mě málem napadl. No, s tím náhubkem to nemá tu účinnost, ale rozhodně není příjemné mít doma takového šílence. Nechali jsme ho doma, jeli na veterinu a pak se vykoupat. Po venčení docela trucoval, máme zvyk že abych mu odepla vodítko, musí přijít a sednout si. Stál jako pivovarská kobyla, hlavu odvrácenou, odmítal si sednout a vysloveně čekal na ránu a tiše vrčel. Poslala jsem ho dozadu. Večeři dostal s náhubkem a celou noc byl zavřený, ať se trochu zklidní.

Den třináctý – pondělí 20. srpna 2012

Horko pokračuje, venčení omezuju na minimum a jen ve stínu, i v jedenáct večer je skoro třicet stupňů. Kubíkovi rosím záda kropičkou na orchideje, ale Quip má dost zásadní odpor k vodě, takže mi zdrhá.

Den dvanáctý – neděle 19. srpna 2012

Opět se trochu bojí na hladkém povrchu, ale to se snad poddá. Venku je takové horko, že venčení probíhá zásadně ve stínu nebo brzo ráno a pozdě večer. Psi hledají místo kde je průvan.

Quip je protivný a vrčí na vše co kolem něj chce projít.

Den jedenáctý – sobota 18. srpna 2012

Den plný pohody. Dopoledne procházka do lesa, Quip byl celou dobu na volno. Po obědě jsem se natáhla na deku pod starou třešeň, kluci byli u mě. Po dlouhé době jsem si užila kompletní obklad z hovawartů :)

Pak jsem se rozhodla, že Quipa zkusím zase trochu vyčesat. Doteď to bylo pokaždé tak dvě hrábnutí kartáčem, než utekl. Ale tam vypadal, že po prováleném odpoledni venku pod stromem má docela dobrou náladu. Chytla jsem ho za obojek, aby chvíli postál. Tak stál. Pak si sednul. To už jsem měla dvakrát plný kartáč. Nakonec se sám od sebe položil. Vyčesala jsem co šlo ze hřbetu. Pak jsem zkusila lehce zatlačit na lopatku a k mému velkému překvapení se hromada vyvalila na bok a následujících deset minut si nechala vyčesávat krk, břicho, lokty, zadek … nevěřila jsem svým očím … tohle si zasloužilo vyfotit. Ve výsledku máme vyčesanou půlku psa :) Na spodní fotce je vidět hromada chlupů z jedné půlky psa, a to ještě není vše, jen první seznámení s kartáčem. Ale měla jsem pocit, že si užívá péči o kožíšek, prostě tam naprosto uvolněně ležel a chvíli i chrápnul.

Nakonec jsem mu sundala náhubek a zase jsme se tahali o hračky, docela ho to bavilo. Jen se už s Kubíkem nechtěli tahat spolu, ale každý zvlášť se mnou.

Vodu opravdu nemá rád. Když se grilovalo, pořád se pletl kolem a žebral. Stačilo mu třikrát stříknout na zadek vodu z pet láhve na hašení grilu a už se držel ve vhodné vzdálenosti.

Večer jsme objevili další psí strach. Na druhém konci vesnice někdo slavil a měli ohňostroj. Quip do té doby ležel u vrat, ale zvednul se a přišel se mi „zapštrosovat“ pod lavičku. Strčil mi hlavu mezi nohy, zbytek psa sice trčel ven, ale zdálo se, že mu stačí že ho drbeme a uklidňujeme.

Cestou domů jsme trochu pracovali na psí panice ze zpomalování auta … před Prahou už jen neklidně funěl, ale pištění a žalostné kňučení přestalo.

Den desátý – pátek 17. srpna 2012

Quip evidentně nemá potřebu utéct. Nechala jsem kluky čekat pod stromem u Lidlu, ale zrovna jeho karabina se mi nějak uvolnila. Když jsem se vrátila, ležel sice pod jiným stromem než Kuba, ale klidně na mě čekal.

Problém je, že spolu začínají vyvolávat rvačky. Poprali se s jiným hovíkem. Kdyby byl Kubík sám, tak by to bylo ok, ale jakmile začne Quip na vodítku vrčet, tak vystartuje. Ach jo.

Jeli jsme na grilovačku ke kamarádům na jih. Quip v autě opravdu není v klidu. Během první půlhodiny vyváděl tak, že jsem přehodila Kubu na své místo a sedla si k němu dozadu. Tam jsem ho nutila v klidu ležet. Vyváděl pokaždé, když auto zpomalovalo. Strašlivě pištěl a kňučel, jakoby zastavení auta pro něj mělo nějaký emoční význam … nemá to nějakou souvislost s tím, že byl uvázaný u stromu u silnice?

Naštěstí jsme měli naplánované mezipřistání v Táboře. Na uzavřeném dvoře se uklidnil. Dokonce si zalezl pod lavičku k nohám našich kamarádů a chrněl tam. Vyndala jsem psí hračky, sundala mu náhubek a trochu jsem ho unavila. V autě jsem ho navíc přivázala k madlu v zadních dveřích, takže se nemohl roztahovat na Kubíkovu půlku. Půl hodiny dokonce klidně prospal.

V cizím prostředí na jihočeském statku byl celkem milý, nechal se od všech hladit. Akorát mu vadila dlažba, která tam všude byla. Zase se bál že mu budou klouzat tlapky. Nakonec všemu nasadil korunu, když usnul pod stolem kde chlapi  hráli deskovky. Probudil se, pod stolem byla noha kterou si nepamatoval a dost všechny vyděsil … kluci mi to další den popisovali, že má pěkné noční můry.

Den devátý – čtvrtek 16. srpna 2012

jak probíhá krmení – 16.8.2012

Večer nám Quip řekl o další věci, které se bojí. Sousedi nás pozvali na víno a když jsme se vrátili, tak se na nás Quip podíval, zvednul se a zmizel vzadu. Sice se šel vyvenčit, ale pak si zase zalezl a do rána ho nebylo. Asi má nějakou nehezkou zkušenost s lidmi a alkoholem.

Den osmý – středa 15. srpna 2012

Byli jsme na velké vycházce v lesoparku. Odvážila jsem se ho pustit ze stopovačky a na přivolání vždy nadšeně pelášil pro pamlsek. Pejsky si očuchal, občas se k nim trochu hrnul, ale pak ho výrazně víc zajímali páníčci – jestli by ho nemohli pohladit, a třeba mu dát pamlsek, nebo náhodou sundat ten odporný náhubek? Choval se jako úžasný mazel. Ale Kubík mi trochu zlobí, evidentně špatně snáší že je tu jiný pes. Sice mu dávám přednost se žrádlem, mlskama, procházení dveří i mazlení před Quipem, ale je fakt že Quipouch si bere spoustu mojí pozornosti. Takže Kubík začíná vyhledávat rvačky s jinými psy, tím si totiž moji pozornost rozhodně získá. Musím si ho víc všímat i venku, doma už to dělám cíleně, ale venku mám ještě plnou ruku Quipa. (Druhá ruka se pořád hojí a bolí, když ji chci například sevřít.)

Rutina se žrádlem v zadním pokoji je už celkem zaběhlá, cvičíme že nebude utíkat když kolem něj projdu.

Den sedmý – úterý 14. srpna 2012

Pánbůh zaplať že má ten náhubek i doma. V noci si opět lehnul vedle Zbyňkovy postele a tvrdě spal. Bohužel, ráno neslyšel budík a tak ho probudila až noha vedle zadku, kterou vyhodnotil jako vyhlášení války a preventivně zaútočil. Tentokrát by to bylo asi víc kousanců. Jakmile si uvědomil že se mu nic neděje, zmizel se schovat do zadního pokoje.

Ranní krmení relativně v klidu. Po procházce jsem mu sundala košík a poslala do zadního pokoje a zavřela ho. Nachystala jsem krmení, pootevřela dveře, poslala ho „dozadu“ (to chápe dobře), položila misku na zem a zase ho zavřela. Po nakrmení a propuštění dostal zase košík. Dopoledne důkladně prospal na balkóně.

S Kubíkem důsledně hlásí každý pohyb za dveřmi. Jinak se mi pořád v úzkých prostorech vyhýbá, když chci projít, tak se zvedne a jde jinam.

S mlskami si už automaticky peláší dozadu, na žrádlo tam čeká bez vrčení. Večer se zkusil ubytovat na válendě pro návštěvy, ale stačilo „dolů“ a seskočil na zem. Chápu že je to měkčí, ale je to pes a je na posledním místě, takže má několik měkkých pelechů k dispozici na zemi, ale nábytek rozhodně ne.

Když ležel v chodbě, zkusila jsem mu zpoza rohu (aby se nezvednul hned jak se přiblížím, ale slyšel mě tam) vykouknout hlavu a ruku s mňamkózním proužkem sušeného masa … zavrčel, zvednul se a šel pryč. Asi ještě předčasné, řekla jsem si, zatímco plátek nadšeně ulovil Kubík. Asi za minutu se zpoza stejného rohu vynořila plavá vytlemená hlava: „Já vím,  že jsem zase vrčel a radši se uklidil, ale pak mi došlo, že jsi měla v ruce cosi strašně voňavého. Máš to ještě? A je to i pro mě?“ Dostal taky.

Zavádím ještě jednu psí novinku – vytáhla jsem všechny zásoby psích mlsek a kostiček a tyčinek, co moji psi nějak nemusí, a průběžně mu je dávám, aby mu došlo že mlsky prostě nejsou nic tak moc vzácného. A ode dneška je to za sednutí. Aby to nebylo zas tak zadarmo. Jedné paní venku dal i pac, tak to ráno zkusíme.

Den šestý – pondělí 13. srpna 2012

Ráno málem kousnul Zbyňka. Chtěl se zavřít v koupelně, ale pes zavazel dveřím. Trknutí dveří nezabralo, tak do něj ťuknul zezadu nohou a bylo dobře, že to měl propočítané, protože se po něm pes ohnal. Bez vrčení. Pak se rychle zdekoval pryč. Všimla jsem si, že se opravdu špatně zvedá a po ránu se hýbe asi jen s bolestí. Klouby na tom budou hodně špatně.

Dnes mě moc mile překvapil. Když chystám jídlo, tak už jde do svého pokoje a čeká tam. Trocha vrčení, ale velký pokrok, už se nebojí a nezalízá za postel. Dostal i buvolí uzel na žvýkání a hned si tam s ním pelášil.

Začínám si ale klást otázku, jestli je dobré mu nechat obsadit si celý pokoj? Občas tam spí návštěvy, časem to bude dětský pokoj a uvažuju, jestli by nebylo lepší mu dát kennelku či např. dětský hrací stan místo boudy do chodby – měl by si kam zalézt, ale pokoje by zůstaly pro lidi.

Dnes na mě oba zvládli počkat před poštou, aniž by vyděsili další lidi :)

Začíná si vzpomínat, že psi si rádi hrají – nosí balónky, tahají se o uzlíky…

Ode dneška dostává homeopatikum Stramonium 30CH, 5 kuliček denně. Zatím natlačené v rozmočeném piškotu, časem to zkusím odladit, moji ostatní psi homouše cucali dobrovolně.

Pobyt doma s náhubkem akceptuje v klidu, jen se semtam přijde zeptat, jestli bych mu ho nesundala.

Den pátý – 12. srpna 2012

Došla jsem k závěru, že pokud máme Quipovi pomoct, musím být v klidu. A protože nejsem, musím se do pohody dostat i na úkor dočasného nepohodlí pro psa a tak bude mít košík i doma. Trochu mě chodí prosit, ať mu ho sundám, ale mě se nechce. Hodně se mi totiž ulevilo.

Den čtvrtý – 11. srpna 2012

Hromada strachu pokračuje. Od chvíle, kdy jsem ráno vyndala misky na krmení, je zalezlý za postelí a vrčí. Nechávám ho být.

Ze strachu ho vyvedlo zazvonění zvonku. Pak se šel najíst a trochu se uklidnil. Teď jen, jak to udělat, aby se nebál jíst?

Večer už pochopil, že misku mu vždy dám do zadního pokoje a nechám ho tam s ní, takže když z ložnice zpoza postele viděl, že mu ji tam nesu, tak si po chvíli přeběhl a nakrmil se.

Den třetí – 10. srpna 2012

Opět máme doma hromadu strachu zalezlou někde v rohu, nebo za postelí. To mi docela potvrzuje, že byl určitě bitý za to, když někoho pokousal.

Odmítá žrát. Zdá se, že se chce vyhýbat situacím, ve kterých na mě zaútočil.

Ruka pekelně bolí, nemůžu skoro nic dělat, ležím s polštářovým podložením a spoustou pytlíků ledu na chlazení. Pes se opět přestává bát až v průběhu odpoledne.

Odpoledne jsme vyrazili na vycházku do lesoparku. Docela slintal, asi byl nervózní. Setkávání s pejsky je trochu adrenalin. Hrozně mě k nim táhne a vrčí. Zajímavé je, že když se mu podaří si ho čuchnout, např. když si s ním zrovna hraje Kubík, tak už je klid a moc ho nezajímá.

Nicméně já se ho po těchto zkušenostech začínám bát. Nechci kolem něj procházet, takže doma děláme pěkné manévry s posíláním psa pryč z chodby, kde se uvelebil na podlaze. Nechci kolem něj procházet když leží, aby se zase necítil ohrožený.

Den druhý – 9. srpna 2012

Celé dopoledne se pes schovával, vylezl jen kvůli venčení či vítání. Napadlo mě, že čeká na nějaké důsledky včerejšího útoku, jako by na to byl zvyklý. Až kolem poledne se trochu osmělil a přišel se krátce pomazlit.

Navíc měl několik nehod v chodbě, asi mu uklouzly tlapky na linu a nabil si čenich, takže se skoro bál pohnout.

Byli jsme na veterině, kvůli potvrzení že není vzteklý. Nejdřív málem kousnul sestřičku, protože si dovolila chtít mu přečíst čip. Měl ale smůlu a hlavně náhubek. V ordinaci velmi stresovaná hromada strachu, na veškerých dalších úkonech jsme se dohodli, až se trochu zabydlí a zklidní. Venku chvíli čekali před řeznictvím (měli vepřové nožičky) a tak si chtěl zkrátit čas sežráním dalšího chlapa. Prostě strach na čtyřech packách.

Odpoledne jsem skoro nebyla doma, vracela jsem se spíš na vyvenčení. Když jsme večer přijeli, dostal pod tlapky běhoun a po něm přišel za námi až do obýváku. Vypadal, že se postupně osměluje a měli jsme z něj radost. Cíleně jsem na něj hodně sahala, občas do něj trochu strčila, aby si zvykl na to, že se nic neděje. Bral to ok.

Nachystala jsem jim večerní krmení. Nejdřív dostal misku Kubík – na jeho místě. Quip se mu tam chtěl podívat, což by pravděpodobně vyvolalo rvačku a já ho chtěla lehce odstrčit. Kousnul mě do dlaně. Tentokrát absolutně bez varování a navíc jednou překousnul. Zbyněk ho zahnal do zadního pokoje, zavřel a odvezl mě znova na chirurgii. Quip dostal varování s výstrahou – ještě jednou, a jde zpátky do útulku.

Po návratu nás zase vítal. A bál se, kdykoli se se mnou měl potkat v chodbě na tom místě co mě kousnul, radši šel pryč, aby se do podobné situace už nedostal. Evidentně se bál vlastních reakcí.

Den první – 8. srpna 2012

Kolem poledne ve středu jsem si vyzvedla Quipa z Bouchalky. Doprovázela mě kamarádka Zuzka, která mi občas hlídá Kubíka, aby si na ni Quip zvyknul.

Podepsala jsem papíry, naložila ho do auta a vyrazili jsme domů. Cestou jsme vyzvedli páníčka z práce a jeli pro Kubíka a na první společnou procházku. Quip na dlouhé stopovací šňůře, Kubík na volno jako obvykle. Potkali jsme i pár pejsků. Quip po každém nejdřív šel zubama, ale když se mu podařilo si ho očichat, ztratil zájem a byl hodný.

Cestou domů ale překvapil. Potkali jsme westíka, který trochu zavrčel a hned nato ho Quip chytil za hřbet do vzduchu. Proto mě o to víc překvapilo, že jediná krev na Tobim byla z Quipova zánetu dásní. Tobi dírkovaný naštěstí nebyl. Každopádně to pro mě bylo varování. Příště půjde ven jen s náhubkem.

Doma proběhla procházka bytem, nalezení vody, balkónu, pelíšku … Zbyněk se Zuzkou odjeli a my zůstali sami. Asi za dvě hodiny jsme šli znova venčit (přece jen není zvyklý na pobyt v bytě). V klidu si nechal nasadit náhubek, skoro to vypadalo že je zvyklý a šli jsme ven. Po návratu jsem si všimla, že Quip leží zády ke dveřím v pokoji pro hosty, který si víceméně sám vybral jako svoje útočiště, a vrčí. Nejsem tak blbá, abych tam za ním šla,  a tak jsem si ho zavolala ke mně. Šel shrbený, vrčel na mě a já na něj houkla, ať toho nechá. Nechal, a kousnul mě do nohy. Dodatečně jsem zjistila, že si tam odnesl starou, suchou a ožužlanou kost co někde našel.

V první chvíli vypadal, že ho jeho útok vyděsil víc než mě, snažil se kolem mě proklouznout a utéct. Podařilo se mi vycouvat, nechat ho v pokoji a zavřít dveře. Dokulhala jsem ke stolu s telefonem a lehla si na zem, protože se mi kapku motala hlava. Zavolala jsem Zbyňkovi, ať přijede domů, že budu pravděpodobně potřebovat na chirurgii. Když mi tam ránu umrtvili a čistili, říkala paní doktorka, že jedna z děr je skoro 3 cm hluboká. Naštěstí se nic nezanítilo a hojí se to dobře.

Doma nás Quip nadšeně vítal. Nasadila jsem mu košík a šla ho vyvenčit. Po návratu si zase zalezl do „svého“ pokoje. V průběhu noci se ale připlížil do ložnice, zaparkoval se skoro pod postel a spal s námi. Když jsme ale vstávali, zase se šel zašít.

Uložit