Quip, kterého jsem si vzala z útulku jako desetiletého dědka s nepříjemným zvykem „Když-nevím-co-mám-udělat-tak-radši-rovnou-kousnu“, si v našem bytě našel jako útočiště pokoj, který byl používaná spíš jako skladiště (do budouvna dětský). Protože mě druhý den při krmení pokousal, snažili jsme se oba dva najít takový režim krmení, který by byl bezpečný. Proto jsem ho tam zavírala, aby měl na jídlo klid.

[iframe][/iframe]

Na vycházce s novým kamarádem – štěňátkem australského ovčáka a jeho paničkou začátečníkem. Vlastně jsem jen točila nevím co, ale to co jsem nakonec ulovila, stojí za to.

Slyšíte, jakou má krmící osoba radost, a jak se jí zvedlo sebevědomí po zážitku „Mě-poslouchají-dva-velcí-psi“? Pusťte si to znova, všimněte si jak nejistě a nervózně zněl její hlas na začátku …

To je krásný, a úplně přirozený psychologický účinek, který používáme v canisterapii.

[iframe][/iframe]

 }